Příběhy
Jenom na úvod... ať zde najdete jakýkoliv článek, obrázek nebo něco, nikdy není cílem ponížit nebo urazit osobu, které se to týká.
1. Jak šel efec na záchod.
autor: Jakub Filipec
Pln radosti a obdivu z přicházejícího jara vycházím honosnými dveřmi ze školy základní, kde jsem trávil svůj čas pohledem na celý kantorský sbor, který zrovna řešil nepříjemný problém - byla nějaká omáčka s kostkami masa a tuším rýže. Jídlo přímo stvořené na to, aby se zněj stala hmota zvaná kaše. Kdyby si všechno zamíchali dohromady, mohli by vklidu odložit příbor a pohodlně jíst lžící, avšak u plného stolu se nikdo neodvážil započít tento nespolečenský čin. Do zapeklité situace však vchází nicnetušící pan profesor Dalibor, který usedá po pravici paní profesorky Míšy, uchopí lžíci, celý obsah talířku smíchá dohromady a s chutí se pustí do prvního sousta. Když si tohoto nespolečenského činu povšimla paní Bičanová, zhodnotila situaci a po zjištění, že nikomu tento ohavný způsob stravování nevadí, se pomalu chápe lžíce a zbylý obsah Míšina talířku se rázem proměňuje v cosi, co připomíná objem celého žaludku. U učitelského stolu najednou zavládne nejistá atmosféra, avšak pochvíli již nedrží příbor nikdo. Inu, vyšel jsem tedy před jídelnu a znovu připomínám - byl jsem očarován jarním podnebím. V doprovodu mého bratrance Lukáše jsem se dal do poklusu s argumentem, že autobus odjíždí již za 73 sekund. Raději volíme zastávku Kalvodova, kde je autobus později. Stihli jsme linku pyšnící se označením 151 a usedli jsme. Hned na další zastávce jsme nuceni veřejné vozidlo opustit, poněvadž jsme jeli do tělocviku a pokud bychom jeli až na další zastávku, museli bychom jít na sokolovnu z Kobylnic, což by se ani časově ani vzdálenostně nevyplatilo.
A je to tady. Po dlouhém očekávání se po hlavní silnici řítí modrý Favorit. Ač je to zvláštní, na místě řidiče jsem nikoho neviděl, spolujezdcem Mírou jsem si však jist. Auto však profrčelo dál. Později jsem pochopil, že první stanoviště bylo na hale, kde vystupoval pan Míra, no a posléze již ze zastavujícího předmětu, který má nejspíše připomínat auto, vystupuje i pan Effenberk (dále jen Efec - nic ve zlém, pane profesore, ale Effenberk je přeci jen dlouhé). Na úvod pan Efec prohodí pár svých poučných vtípků a čeká kdo se chopí klíčů. Vystoupali jsme nahoru po schodech se vzorem typickým pro komunistické období - snad napodobenina nějaké horniny nebo možná mramoru. Převlíkáme se. Já nejsem žádný rychlík a možná i proto, jsem začal pomalu pozorovat, že se šatna vyprazdňuje. Mezi posledními jsme byli tři - já (Jakub F.), David a Jan Uher. Z těchto tří jsem šatnu opustil první s potěšením, že ještě nejsem poslední. Mohl jsem tedy v klidu vkročit do sálu, kde již netrpělivě přešlapoval pan Efec ve svém uplém atletickém úboru, nicméně tlak, který jsem pociťoval z močového měchýře, mě donutil navštívit WC. Mezitím (jak jsem se z pozdějšího vyprávění dozvěděl) stačil šatnu opustit David. Přišel do sálu a pan Efec právě velel nástup i přes upozornění Davidovo, že se v šatně nachází ještě dva studenti. Při povelu "Třídy končit" vchází se štěstím Jan Uher. Ano. Všichni kromě mě se řadí do dvou řad. Následuje povel vyrovnat. V tuto chvíli mám v sobě ještě polovinu původního objemu měchýře. Jakmile jsou všichni vyrovnáni, spustí se dvě události současně: Z předmětu, který jsem držel v ruce konečně ukapává poslední kapka tekutiny (či kapaliny?) a já mohu předmět bezpečně skrýt. Konečně dělám smyčku na kraťasích a jsem připraven opustit snad nejmenší místnost v celé budově. No a druhá událost, která probíhá ve stejný okamžik je tato: David právě dělá první krok, aby mohl sečíst všechny studenty. Dojde až na konec a vrací se zpět na místo hlásícího, když v tom překráčím práh dělící chodbu od sálu a vstupuji do místnosti. V tu chvíli se mi ulevilo, protože jsem zjistil, že David ještě nepodal hlášení a projevil jsem snahu zařadit se do řady na poslední místu. Rozbíhám se, ale rychle se opět otáčím za doprovodu slov pana Efeca: "Co tady děláš? Vypadni ven!. Přesně tak... Co tam dělám? Nejsem přece kluk, nemám tělocvik na sokolovně, nepatřím do tercie... Usedám na lavce. Nemám co dělat a tak jsem se aspoň pomodlil jeden Otčenáš za pana profesora. A vtom se vyvalil ze dveří mohutný stín, ale v poměru k šířce velmi rychle končí a na jeho konci se jeví malá postava pana Efeca, který směřuje na WC. Zprvu si mě nevšiml, ale pak si uvědomil, že minul něco, co tam obvykle nebývá. Po chvíli přemýšlení přichází k závěru, že jsem to musel být já a pronáší jednu ze svých modrostí: "To tady jako budeš celý dvě hodiny sedět a budeš mít 2 neomluvený hodiny?" a na to se musím ohradit: "No tak co jinýho mám dělat, když jste mě vyhodil?". Dostal jsem ho do úzkých, ale důvtipný Efec přece dokáže vybruslit ze všeho: "Já sem tě nevyhodil." a zapadají za ním dveře. Chvili je slyšet crčící pramínek vytékající z předmětu tentokrát pana Efeca. Vychází ven: "Ty nevíš, co máš dělat, když přijdeš pozdě?" ... "Nevím, snad se omluvit?" "No jistě, že se máš omluvit." Na to však musím oponovat: "Víte, nechtěl jsem rušit právě probíhající nástup" V tu chvíli Efec začíná pozorovat, že proti mě nic nemá a ignorujíc mě odchází do sálu. Z rozhovoru jsem usoudil, že je vše vyřešeno a proto bez obav vcházím do tělocvičny. Jen tak pro jistotu se zeptám pana Efeca, jestli tedy už můžu být uvnitř. Ale právě v mé otázce vidí pan Efec šanci, jak svou prohru obrátit ve vítězství a na otázku, která byla myšlena pouze formálně odpovídá: "No nemůžeš! Už ses omluvil?". Musím přiznat, že mě dostal. Odpovídám tedy: " Promiňte, pane profesore, že jsem z důvodu neodkladné návštěvy WC nestihl přijít včas do hodiny"... " No vidiš jak to de". Dostal mě. Prostě pan Efec je neoblomný. Uznávám.
© 2008, Jakub Filipec
2. Hvězdárna
autorka: Kristina Brtníková, kotekce chyb a překlepů - Jakub F.
Minulou středu jsme se jeli podívat na hvězdárnu. Jela kvarta, tercie, část sekundy a primy, protože ta druhá část byla chytrá a psala okresní kolo matematické pythagoriády. Ráno jsem jela jako normálně do školy, v autobusem jsem potkala Aničku Čtvrtečkovou a společně jsme si šli do školy zanést věci. Během chvilky do školy dorazila taky Lucka vzaly jsme si nejdůležitější věci a vyrazily jsme k trolejáku, kde jsme chvíli počkali. Než sme si koupily listky, přišel Péťa Urík. Do dalšího trolejáku jsme chtěli nastoupit, avšak Urík nas pustit nechtěl – prohlásil, že pokud jedeme na hvězdárnu máme počkat až na další spoj.
V tu chvíli jsme mu sdělili že my máme sraz na konečné 31… po chvilce mlčení svolil, že můžeme nastopit.
Asi po 10 minutách cesty v trolejáku mně začal zvonit mobil... Říkala jsem si, že mi určitě volá mamka, že jsem si doma něco zapomněla, avšak jakmile jsem vyhledala v batohu mobil a pohlédla jsem na blikající displej, zjistila jsem, že mi volá Urík . S údivem jsem vzhledla na holky, co asi může chtit a pak jsem mobil zvedla. V něm jsem slyšela Uríkův hlas, jak mi sděluje, že se k nám připletli i 2 primáni a on že to dřív nestačil zpozorovat. Svěřil mi je na starost abych se o ně postarala, aby nevystoupili někde jinde. Přislíbila jsem mu to a mobil sklidila do batohu. Potom jsme s holkama přijeli až do Brna, kde už na nás čekal prof. Kotulán a hromada dalších děcek.
Dva primány jsem ohlídala až k planetáriu, kde si je přebral s díky Urík...
© 2008, Kristina Brtníková